/6 minut čtení/

Koučem se člověk nestává, koučem se člověk rodí! No určitě. Ne, takhle to není, aspoň ne docela. Nějaké předpoklady jsou k páchání koučinku potřeba, ale stát se koučem je proces. Vlastně takový celoživotní proces. 

Já jsem ten svůj nastartovala v srpnu roku 2018. Tehdy jsem byla ve zkušebce v jedné eventové firmě a cítila jsem, že to nějak není ono. Naopak hrozně mě zajímalo koučování.

Ale ještě pojďme zpátky do minulosti. O pár desítek let. Narodila jsem se do učitelské rodiny – a učitel je tak trochu psycholog, že? Skoro každý člen naší rodiny byl nebo je učitel popřípadě ředitel školy. Úlet. A já jsem se zařekla, že se učitelkou nestanu, vždyť je to tak nedoceněné povolání! A co myslíte, ukousla jsem si odříkaného krajíce? Samozřejmě že ano 🙂

Už jako malá holčička v malém městě jsem ve školce pozorovala chování ostatních dětí i učitelek. Vnímala jsem jejich emoce, různé nuance a děti se prý na mě ,,lepily”, nějak jsem je k sobě přitahovala. Když jsem povyrostla, stala jsem se takovým prostředníkem mezi mými dvěma ségrami, které se občas mezi sebou ,,škorpily”. Rodiče mě občas vyslali na diplomatickou misi ,,promluvit jim do duše”, a tak jsem vlastně začala trochu koučovat už tehdy :)) No, ono to pak trochu způsobilo moje přebírání zodpovědnosti za řešení konfliktů, ale o tom zase jindy. 

A tak jsem rostla, tvořila si nějaký pohled na svět a už na střední mě lákala psychologie. Jenže jsem nebyla úplně studijní typ, a tak mi rodiče doporučili zkusit nějaký praktický obor, který bych mohla zmáknout a nebudu k němu potřebovat navazující vysokoškolské studium, i když by to bylo fajn. Takže žádný gympl, to bys musela mít lepší známky a hodně se učit. Ou kej, hotelovka to jistí! A já chci přece ce-sto-vat! Být letuškou – to je můj dream job, ne?

A tak studuju hotelnictví, turismus, občas se plácám v matice a pak si uvědomuju, že mám vlastně ambice vystudovat vysokou školu. Ale když už jsem začala tou hotelovkou, tak asi budu pokračovat ekonomkou, ne? Moment… Nechtěla jsem náhodou studovat psychologii? ,,Jo, ale tam je těžké se dostat, to bys musela mít lepší známky”. No jo. 

A tak se vezu na vlně ekonomické. Vystuduju bakaláře silou vůle a díky velké motivaci zůstat s mojí fenomenální partou spolužáků… A ne, nelituju těch zážitků a přátelství na celý život 🙂

Bakalář hotov, tak zkusím magisterské ekonomické? Nezvrátím ještě osud a přece jenom nepůjdu cestou psychologie? Nebo humanitního oboru? Asi ne, asi to bude takhle lepší. (Kéž bych tehdy věděla o svých sabotérech! Kéž bych tehdy měla kouče!) Dávám si neplánovanou pauzu od studia a dostává se ke mně možnost pracovat jako UČITELKA angličtiny v jazykovce. A já do toho jdu, učit dospělé a taky děti od 3 do 10 let. Hmm, zajímavě chutná ten odříkaný krajíc. 

Poznatek č. 1: Potvrzuje se mi, že mám vlohy k učitelství v krvi.

Poznatek č. 2: Je to podhodnocené zaměstnání.

Poznatek č. 3: Nejúčinnější antikoncepce, jakou jsem kdy vyzkoušela.

Mezitím mě ale stále neopouští vidina dokončeného vysokoškolského vzdělání, a tak začínám studovat dálkově ekonomiku v Brně. Práce, studium, no, nemám moc času na nic jiného! 

Ale mám velkou motivaci a tou je Erasmus! A kde jinde než v mém oblíbeném Španělsku! A to znamená nechat práce v jazykovce a odstěhovat se na půl roku až rok a dát si opět prezenční studium. 

Takže mobilizuju síly a soustředím se na to, dostat se tam, ať to stojí, co to stojí, protože cítím, že mě učitelování zase tolik nenaplňuje a moje hlava v oblacích si žádá větší vzrůšo. Moje houževnatost a sebemotivace i ve chvílích, kdy je je těžké věřit, že se věci podaří, mě dostanou na Universidad de Málaga. Hola, tíos, aquí estoy! 

A přichází další výzva! Pokusit se zvládnout školu. Aha, já jsem si myslela, že celkem umím španělsky po 3 letech španělštiny na bakaláři. Výuka na Universidad de Málaga výhradně ve španělštině. S andaluským akcentem (a to fakt nechceš). No, bude to sranda. 

Španělsko je krásné, trochu se mi sice rozplývají iluze o tom, že tady patřím a je to země snů, ale sakra, ta škola je těžká, když jste hozeni mezi domorodce (čili žádná “kindergarten” erasmáčků a lehké zkoušky) a musíte se chytat, jinak máte smůlu a můžete jet domů.

Poznatek č. 1: Španělé nejsou tak družní, jak se o nich říká a neradí sousedům v lavici.

Poznatek č. 2: V zimě je tu fakt zima!

• 

• 

• 

Jestli byl bakalář zkouška mojí vůle, tak magistr je jiný level. Nikdy v životě jsem se takhle moc neučila. (Teď mohli moji rodiče uznat, že jsem studijní typ!) Ale nechci, aby to vyznělo, že to byly galeje. Dost jsem si to i užila, cestovala, ochutnávala jídlo, chodila pařit… Nějak se to úsilí muselo vykompenzovat, ne? Qué no pare la fiesta!

Po návratu na školu do Brna je to mazec. Rozhodla jsem se totiž, že ještě v roce, kdy jsem dokončila semestr v Málaze, odstátnicuju v Česku. Je to velké sousto. Ale když si něco vezmu do hlavy, prostě to zkouším udělat, ať se děje, co se děje. A klaplo to. S jazykem na vestě.

A jak už jsem čuchla k větším městům, je mi po státnicích to naše sedmitisícové městečko nějaké malé. Už nějakou dobu mě moji kamarádi z bakaláře lanaří, ať jdu za nima do Prahy, které jsem se do té doby vytrvale bránila, ale nakonec to přichází jako jasná další stanice.

• 

• 

• 

V Praze jsem zabydlená asi tak za 3 týdny. Hm, asi nejsem tak maloměstky založený člověk, jak jsem si myslela. Začátky jsou zábavné, ale taky dost náročné. Rozhodla jsem se totiž, že budu freelancer a obchodník s virtuálními službami. Good luck, Vali! Postupně zjišťuju, že obchodování v krvi zase tolik nemám a že je těžké se takhle z fleku v Praze uživit, ale oslovil mě jeden start-up a jdu do toho. A tady přichází velká chvíle – v týmu máme k dispozici koučku ve výcviku. 

V minulosti jsem párkrát navštívila psychoterapeuta, takže to pro mě není úplná neznámá a s nadšením se seznamuju s koučinkem. A koučka mě vede k tomu, že poprvé i sama před sebou říkám některé věci, které ve mně někde hluboko dřímaly. No, zajímavé. Tak jsem si konečně přiznala, že se vlastně nechci montovat do marketingu, že je to jen taková zástěrka nebo plán B, který jsem považovala za plán A. Že mě doopravdy zajímá koučink. A chtěla bych se věnovat hudbě. Hoo!

Přiznat si, že je něco mým snem a dovolit si vůbec přemýšlet o tom, že si ho třeba jednou začnu plnit, je síla. Je to jako bych se znovu seznámila s Valčou – kdo že to vlastně je? Ale zároveň cítím, že jsem to víc a víc já. Hmm!

A tak se po čase nechávám zaměstnat úplně jinde 😂 Dostávám se třeba do sfér modelingu, módního odvětví, aniž bych to vyhledávala, ale když se to naskytlo jako příležitost… 😉 Pro někoho práce snů, teda aspoň minimálně zvenčí, a stejně jako v každé jiné práci, i tady je chleba o dvou kůrkách. Když se na to podívám s humorem a nadsázkou, částečně mi to připomíná písničku Raut od Jananas.

Proč jsem teda rovnou nešla cestou koučinku a hudby, když jsem uvědomila, že to chci zkusit? Asi to chtělo uzrát, mohlo by říct moje staré já. Anebo jsem na to tehdy neměla koule, řeklo by to dnešní já. U hudby mi teda rozhodně chyběla odvaha jít s kůží na trh.

Zpátky k módě. Na jednu stranu se pohybujete v neobvyklém, uměleckém, inspirativním prostředí a máte se co učit od profesionálů. Na stranu druhou nasáváte i hutné negace a …když má vaše šéfka blbou náladu, tak si vás bez okolků namaže na chleba… Ale já v té době nejsem schopná si tak dobře uhájit svoje hranice a to má svoji daň. 

Jak říkáme my kouči, prostředí vždycky vyhrává. To znamená, že nad ním nemůžeme vyhrát my sami, a tak hořím jak papír a dělám pá pá. Potřebuju změnu, potřebuju pryč, potřebuju dýchat! Thajsko se mi jeví jako skvělá volba, aspoň na pár týdnů tam nabírám síly, užívám si zamilovanosti a zažívám jedny z nejkrásnějších chvílí života.

• 

• 

Po návratu si hledám práci a do cesty mi přichází eventovka. Vypadá to zajímavě a s eventy už nějakou zkušenost mám, tak to prubnu, ale prostředí vyhrává vol. 2 a já už se vnitřně nasírám a čím dál víc si pohrávám s myšlenkou stát se koučem. Na jedné akci se totiž seznamuji s kouči a vyzvídám, co pro to musím udělat, abych se jedním takovým stala.

Domlouvám se s mou budoucí koučkou, že si udělám psychotesty, abych zjistila, jestli na to mám vlohy a ony vycházejí dobře! Mám motýlky v břiše, je to pro mě velká motivace a když v práci dostávám další impulz odejít, neváhám a týden na to nastupuju do koučovacího výcviku. Že bych byla impulzivní? Nemyslím si. Spíš to ve mně zrálo (a už mě to s*álo) a zkusila jsem konečně dát šanci té pravé cestě. A na té zatím jsem. Vrhla jsem se na ni bez záchranné sítě, třeba finanční rezervy. Naopak, tou dobou jsem hodně investovala do mého hudebního snu. Ale o tom až jindy. 

Stát se koučem bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mojem životě. A toho, co se stalo do té doby, nelituju, protože na každé zkušenosti záleží, pokud se z ní něco naučíme. 

Tak jak říkám, ve zkratce, takhle jsem se stala koučkou.

Valérie